Líná mlha na mysli kapitola 4

19. dubna 2010 v 22:03 | Satori |  Placou andele
 Slyšela jsem své srdce, jak mi bije v uších jako kostelní zvony. Ohromená jsem se nezmohla na jediné slovo. V tu chvíli mě napadlo skusit hodit téma do autu, ale o čem mluvit. Otočila jsem se tedy k němu zády a opřela se o okno. Hleděla jsem ven na noční oblohu hledajíc Orionův pás. Zhluboka jsem se nadechla a promluvila na něho, ,,Já vím kdo jsi.." ,,Važně?", znervózněl Tom. ,,Ano.", odvětila jsem a zároveň jsem se otočila k němu tváří. ,,Jsi vlkodlak. To by vysvětlovalo všechno." Mlčel, očima těkal nervózně po místnosti, pokračovala jsem. ,,Tvé tělo, tvé chování. Porozhlédni se okolo sebe. Kolik lidí kolem tebe má dva metry a vypracovanou, silnou postavu?" Chtěl něco říct, ale nedala jsem mu možnost promluvit. ,,Dále to vytí. Jakmile jsem ho uslyšela. Věděla jsem, že jsi to ty. Potom chlupy po celém tvém pokoji. Navíc všude okolo jsou lesy, jak jinak by jsi vědel, kam jít hledat? Kdyby jsi nešel po pachové stopě, nenašel by jsi ho." Na okamžik jsem zavřela oči a střebávala to, ale asi méně než on. Náhle se ozvalo za šumění a on  klečel opřený u zdi. ,,Ano, Sissi, máš pravdu, jsem vlkodlak. Má duše, duše zvířete, mě nutí tě chtít, být tvým "pejskem", nosit ti kořist až k nohám."  Rychle vztal až jsem se ho polekala. Přišel ke mě a začal mě líbat. Uměl tak krásně líbat. Nechala jsem se na malý okamžik unést. Po chvilce jsem však opět zapojila smysly. ,,Ne! Nech toho!", odstrčila jsem ho a s chaosem v hlavě rychle vyjekla, ,,Já chodim se Sasorim, nebudu ho podvádět! Dokud bude žít, nepodvedu ho!!" Začal se smát, zvedla jsem hlavu nad jeho smíchem. ,,Řekla jsem něco?" Stoupl si vedle mne a šeptl, ,,Tebe mé zvířecí já láká, že? Jen si ji upíráš." Asi čekal, že na to něco řeknu, ale jen sem odvrátila hlavu na stranu. Slyšela jsem jen, jak se zabouchli dveře a až po zvuku vrzavých starých dveří jsem si oddychla. Vešla jsem za Sasorim, který ležel na velké posteli v typicky klučičím prostředí, neustálý nepořádek, kam oko dohlédlo. Dala jsem mu polibek na líc a pohladila ho po jeho mírně zpocených vlasech. ,,Sice nejsem upírka a ani nic jiného, ale já tě ochráním. Ikdybych měla zemřít. Slibuji." Vyšla jsem z ložnice, byla už jedna ráno. Cítila jsem, jak se mě zmáhá únava, ale i presto jsem šla nachystat pár věcí na ráno pro Sasoriho. Ani nevím, jak mne únava přemohla, usnula jsem na kuchyňském stole. Spala jsem velmi tvrdě tak, že jsem ani neslyšela nějaké kroky. Ozval se výkřik. Bylo to, jako když mi srdcem projede jehlice s jedem. Okamžite jsem se rozeběhla do pokoje, když v tom jsem uviděla něco, co mi roztřáslo kolena a téměř vyrazilo dech. Mé oči spatřili scénu jako z toho nejhoršího hororu, obrovského černého vlkodlaka s ostrými tesáky jako břitva a s očima černýma jako havraní peří. Vedle něho stál kdo si v černém plásti a s dlouhou katanou v pravé ruce. Oba se ihned na mne otočili. Nevěděla jsem co dělat, strach mi otupěl smysli. Dokud jsme nespatřila zakrváceného Sasoriho, jak leží na zemi z bodnými ranami a se stopami po těch ostrých tesácích po těle. ,,Sasori......Sasori...Sasori!!!", vykřikla jsem a proběhla mezi těma dvěma. Klekla jsem si do louže krve a vzala ho do náruče. V očích se mi tvořila jezera slz. Svírala jsem ho v náručí a čím dál tím hlasitěji jsem opakovala, ,,Proč....pr..proč??!!" Strach se změnil v nenávist a zuřivost. Zlostným pohledem jsem je probodávala. Thomas se hned přeměnil do své lidské podoby a jen dodal, ,,Ustup, ať ho můžeme dodělat!" Cukla jsem sebou. "Ani se nepřibližuj!! Nedovolim ti, abys ho zabil, to nejdřív budeš muset zabít mě!!" Vysmátý výraz v Tomově tváři zmizel, zamračil se. ,,Dokud on bude žít, ty se mnou nebudeš, ale já si počkam, když jsi teď tak bojovná. Rodrigo jdeme.", odfrkl si a mávl na postávajícího upíra, který za celou dobu nezměnil sebemíň mimiku tváře. ,,A nebo bav se podle svého, ale ji nezabijej." Zabouchl vztekle za sebou dveře, až se vystavený porcelán zachvěl. Svírala jsem Sasoriho v naručí a byla jsem připravena jít do předem prohraného souboje. Začínalo se mi dělat špatně. Ten kovový pach krve byl všude.Neuběhl ani zlomek sekundy, když jsem ucítila tlak, mé tělo se v neuveritelně krátkém čase ocitlo u zdi.Ten upír mě svojí zakrvacenou rukou držel na krku. Škrtil mě.
  Srdce se mi rozbušilo a v hlavě jsem měla chaos. Myšlenky a vzpomínky mi probleskávali dá se říct před očima. Smrt. Žít. Bojovat. Či zemřít? Podívala jsem se na něho. Měl delší černé vlasy a jasné azurové oči. Byl velmi pohledný a kdyby byla jiná situace, byl by až přitažlivý. Chytila jsem oběma rukama tu jeho s snažila se zmírnit stisk. Nešlo to, bylo to jako kdybych ryla peříčkem do diamantu. ,,Tak dělej!", zaječela jsem, ,,zabij me!!! Ale jeho nech být!! Ty jeden namyslený povrchní UPÍRE, který zabíjí lidi a upíry pod svoji uroveň!!!" V tom nastalo ticho, jeho stisk povolil a shodil mne do krve vedle Sasoriho. Z hluboka jsem odkašlávala, jako by mi krkem projel kus betonu. Bez jakýhokoliv slova namířil na mé hrdlo katanu. Jeho výraz byl jiný, nerozvážný. Ucítila jsem chladný kov na krční tepně a počítala vteřinky, které mi v tu chvíli přišli nekonečné. V tom zprudka zvedl katanu a zasunul jí do pouzdra a s dinamickým krokem odkráčel.
 Ještě pár vteřin jsem se klepala na zemi a snažila se co nejlépe rozdýchat. Potom jsem se odplazila k Sasorimu. ,,Lásko....", mé oči znovu ronili deště slz. Hleděla jsem na jeho rány, dvě bodné rány v hrudi, skrz stehno a velké rány od Toma na krku. Okamžitě jsem se to snažila srážet k sobě a zastavit krvácení. Byla jsem zmatená cítila jsem se strašně bezmocná a rozbrečela jsem se. ,,Nenecham tě tu zemřít....nenecham!!" Z loužě krvě jsem vytáhla obvaz a chtěla mu ho obvázat kolem krku, aby neměl ještě větší ztrátu krve. V tom jsem uslyšela velice klidný hlas, ,,Myslíš, že tím obvazem zastavíš krvacení?" Při těch slovech mi přejel mráz po zádech jako kdyby mi někdo dýchl na krk. Neotočila jsem se, věděla jsem, kdo tam stojí. ,,Přišel si nás dorazit?", řekla jsem zadýchaně. Žádná odpověď. Otočila jsem se, stál tam nade mnou a sledoval mne. ,,Vyléčim ho." V tu chvíli jako kdyby mnou projelo bílé světlo, které mi sebralo veškerou sílu, veškerou mojí energii. Uchopil mne a položil do velkého černého křesla. Poté si stáhl plásť a vytáhl křídu a další věci, které jsem nikdy neviděla.
  Položil je na zem a začal po Sasorim a pod nim a všude kolem kreslit obrovský pentagram. ,,Proč to dělaš? A co to vlastně děláš?" Při pohledu na jeho rány se mě opět zmocnila zoufalost. ,,Řekla jsi...že je to pod moji úroveň." Zvedla jsem hlavu z ramene a podívala se na něj. ,,Řekla jsi, že zabít nekoho, kdo je pod moji úroveň dělá jen ten kdo je srab a ubožák. Řekla jsi to, když jsem odcházel. Myslela jsis, že jsem to neslyšel, ale já to slyšel." Otočil se na mne a věnoval mi letmý pohled. ,,Řekni mi jedno. Proč jsi byla ochotná zemřít pro monstrum jako je on?" ,,On není žádné monstrum!", zaječela jsem, ale napůl přidušeným hlasem to znělo jako takový kočičí skřek, ,,je to Sasori, můj přítel, moje láska! Znám větší stvůry a to nejsou ani upíři ani nic jiného, ale lidé! On je pro mě víc než-li většina lidí na Zemi!!" Znovu jsem zakašlala, cítila jsem jako by mě něčim omámil. Chtělo se mi spát. Už nic neřekl nebo jsem ho aspoň neslyšela. Než jsem naposledy zavřela oči, tak jsem jen viděla, jak kolem nich září modrá světla a rudé svíčky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.