Únor 2010

Vyslyšení kapitola 3

23. února 2010 v 8:27 | Satori |  Placou andele
Celý večer se mi neozval. Čekala jsem, ale mobil se dal do spánku a já o něm nevěděla nic. Druhý den přišlo konečně to, na co jsem tak dlouho čekala. Napsal... Ozval se. Řekl, že se mu začali zdát zvláštní noční můry, o tom jak mu rostou zuby, o tom jak pije krev, že chodí v noci ven a tak podobně. Přemýšlela jsem, nebylo pravděpodobné, že by v tom bylo nějaká spojitost, ale potom mi to došlo...ovšem že byla. Mé uslzené modlidby byly konečně vyslyšeny a teď bylo na mě, abych udělala další krok. Dostala jsem příležitost jako nikdy jindy. Bylo mi jasné, že už nic nebude jako bývalo dřív. Že tímto... jsem změnila život jemu i mě..a že vše bude teď úplně jiné než do posud. Osud se stal kartou, která ještě nebyla obrácena. Od té doby jsem k němu chodila každý den a jeho pomalou přeměnu DNA pozorně sledovala. Přikaždé sebemenší bolesti ho podpořovala. Uběhlo 7 dní...přeměna byla u konce. Už to nebyl bídný, prachobyčejný človek, který si nechá ubližovat. Stal se někým a já jsem k němu přilnula dá se říci....že až zamilovala. Bylo 4.3. a Sasori začal znovu upadat do depek. Nedocházelo mu, že jako upír se zabít nemůže, že když se podřeže, tak je mu to k ničemu.... takhle se to táhlo několik měsíců... psychycky jsem byla hodně vycerpaná a starostí, že si zase něco udělá, bylo jich již víc než dost. Sedla jsem si na postel a čekala až přijde. V tom se objevil jeho starší bratr Tom a zeptal se ,,Proč tady sedíš jako hromádka neštěstí?" Povídali jsme si celou noc a Sasori nikde. Dala jsem se do pláče.... bylo to k nevydržení. Požádala jsem Toma, aby se po něm šel porozhlédnout...tušila jsem, že se zřejmě něco přihodilo. Uběhli dvě hodiny, když jsem uslyšela z venčí vlčí vytí. Vyhlédla jsem z okna...Tom nesl zraněného Sasoriho domu. Co se hergot stalo?,v mysli jsem se ptala sama sebe, seběhla jsem rychle dolu do kuchyně pro obvazy a nějaké masti. Položila jsem ho na postel a začala obvazovat a čistit všechny rány. Po té, co Sasori usnul, vešla jsem do kuchyně vrátit to, co jsem nepotřebovala. V tom jsem ucítila, jak mne něči ruka hladí po vlasech. Otočila jsem se. K mému překvapení tam stál Thomas. Pohlédla jsem na něho a zeptala se, co se děje. Otřel mi slzy a přitom jen mlčel a hleděl na mne, poté se naklonil a vášnivě mě políbil. Zavřel oči a zašeptal mi do ucha..MILUJI TĚ.........................................................ZMĚNA je rok 2012. Celé ty roky jsem se o Sasoriho starala...pomáhala mu na ukor veškerych mích sil..často jsem kvuli němu šla přes sve limity a síly...jen abych ho udělala štastným.Vědět avšak jaky to je hajzl co me po tom vše posle do Pi...

Skutky duší kapitola 2

11. února 2010 v 13:30 | Satori |  Placou andele
 Zzrrr... Ozval se nesnesitelný zvuk budíku. Zaklapla jsem ho. Bože, zase do školy, pomyslela jsem si. Ještě chvíli jsem se protahovala jako kočka na slunci a potom jsem vylezla z vyhřáté postele. Vůbec se mi tam nechtělo, opět se stát tím obětním beránkem. Patřila jsem do menšiny lidí, kterou neměl téměř nikdo rád. Nemusela jsem jim ubližovat, nadavat či je snad pomlouvat, oni si důvod vyhledali sami. Takto se to táhlo celé 4 roky, co jsem v 5.třídě přestoupila jinam. Človek si zvykne být černou ovcí společnosti, ale nikdy si nezvykne na tu bolest a samotu.. proto pokaždé, když jsem přišla ze školy, sedávala jsem na okno. Po nocích jsem hleděla na hvězdy, které na mne čas od času vykukovali a nebo na měsíc, který šel vidět mezi žaluzijemi.
 Bylo mi po těchto dnech smutno a nijak se to nelepšilo. Proto jsem zavírala oči.. ponořovala jsem se do světa plného písniček, hudby a představovala si, že jsem někdo jiný. Říkala jsem si Rose Satori De Womitare Sawatari.Byla jsem upirkou. Měla moc a sílu se pomstít, sílu si sjednat respekt. Jenže ve skutečném životě jsem se jmenovala Saskia. Měla jsem blond kudrnaté vlasy po ramena a šedozelenomodré oči. Do mích představ jsem utíkala každou volnou minutku, kterou jsem dokazala najít a bylo to čím dál častěji.
 Přála jsem si, aby ty řeči o upírech, vlkodlacích, démonech a podobně, byli pravdivé. Silně jsem v ně věřila. Byla jsem asi v polovině 7.třídy.. když už to konečně přišlo. Seznámila jsem se klukem jménem Sasori. Byl to celkem pohledný kluk s krátkými mírně vlnitými vlasy a s pestro barevnýma očima. Měřil okolo 187cm. Psali jsme si na mobil a povídali si. Jednoho dne ale nic, neozval se. Druhý den to samé. Začala jsem si dělat starosti. Po sléze jsem zjistila, že se nachazí v nemocnici. Podřezal si žíly. Jeho vlastní bratr ho našel na zemi v koupelně. Ihned jsem za nim vyrazila. Byl mou navštevou ohromen. ,,Co jsi to sakra vyvaděl?", podívala jsem se na něho zlostně. On jen sklopil hlavu a začal mi vyprávět o tom, jak ho otec od mala mlatí, že ho obviňuje ze smrti svého dvojčete a že si do dnes vylívá vztek na něm. Když jsem to poslouchala bolelo mne srdce. Tohle si opravdu nezasloužil. Uchopila jsem ho za dlaň a řekla mu, ,,Já tu ted s tebou budu. Já se o tebe postaram a dostaneme se ze všech šlamastik." Sevřel moji dlaň ve svý a dodal, ,,Beru tě za slovo, ale nebuď sklamaná, když se to nepovede." Bohužel ihned nadcházející den mi napsal poslední sms na rozloučenou. Důvod byl takový, že ho otec opět zbil. Šel to ukončit, psychycky to už prostě nevydržel. Já jsem byla příliš daleko, abych ho mohla zastavit. Rozbrečela jsem se a nezbylo mi nic jiného, než se začít modlit za jeho duši. Modlila jsem se ke všem bohům co znám, ke všem nadpřirozeným silám. Začala jsme žádat o jeho duši, že se o něho postarám. Sasori mezi tím seděl na posteli se žiletkou v ruce......